Den s

Vlastimil Doucha
velitel směny HZS elektrárny Počerady

Elektrárenský hasič je tak trochu jako Ferda Mravenec – musí zvládat práci všeho druhu. A jeho působnost nekončí branami areálu elektrárny. „Jsme součást integrovaného záchranného systému, takže vyjíždíme třeba i k dopravním nehodám,“ říká Vlastimil Doucha, který je velitelem směny na počeradské elektrárně.

Hasiči v Počeradech mají k dispozici hned několik vozidel – terénní džíp, určený především pro rychlé výjezdy k nehodám, malou cisternu pro zásahy v areálu elektrárny a velkou Tatru 815. „V porovnání se státními hasiči je nás tu na směně méně, takže všichni tu musí ovládat veškerou techniku, kterou máme k dispozici – a týká se to i velitelů,“ říká Vlastimil Doucha. „U zásahu už vůbec nehraje roli, kdo je šéf a kdo podřízený – všichni děláme, co je potřeba,“ dodává.

K práci elektrárenského hasiče se dostal v roce 1996. V počeradské elektrárně ale pracoval už předtím. „Vyučil jsem se jako zámečník a mechanik-opravář někdy v osmdesátém sedmém roce v Chomutově na středním odborném učilišti, které připravovalo lidi přímo pro elektrárnu. S provozem jsem se tu seznamoval už jako učeň,“vypráví. Po vyučení si odbyl vojnu, pak se vrátil do elektrárny ke své původní profesi zámečníka. Tu ale na čas vyměnil za soukromé podnikání. „Koupil jsem si dům a potřeboval jsem na něj vydělat,“ krčí rameny. Na nějakou dobu se tak ze zámečníka stal provozovatel restaurace. Podnikáním si skutečně vydělal na to, aby dům splatil, a tím to také skončilo. „Už jsem toho měl plné zuby – od rána do večera na place, žádný čas pro sebe,“ popisuje důvody.

K hasičině ho přivedla náhoda. „Prostě jsem se rozhlížel po nějaké práci a tady měli volné místo,“ vysvětluje. „Nikdy dřív jsem tu práci nedělal a ani jsem se o ni nezajímal.“ Díky dobré fyzické kondici prošel úspěšně náborovým sítem a záhy zjistil, že se mu nové povolání notně zadřelo pod kůži. Docela rychle postupoval, až se dostal na post velitele směny, nějakou dobu mu dokonce adrenalin v práci nestačil, a tak sloužil po práci ještě u dobrovolných hasičů. „Kolikrát mě vyzvedli tady v práci rovnou po směně. Jenom jsem si převlékl montérky a jel k dalšímu zásahu,“ směje se. „Manželka to brala sportovně, dokonce si myslím, že na mě byla spíše hrdá,“ dodává.