Energetická rodina Kubínů
S elektřinou v rodinném erbu

ČEZ vedl nestor československé elektroenergetiky a zakladatel energetické rodiny Miroslav Kubín nejdéle ze všech generálních ředitelů – čtrnáct let. Některé z projektů, které se mu podařilo ve firmě uskutečnit, pozitivně ovlivňují její fungování dodnes. Lásku k energetice předal i svým synům a vnukům, což třiaosmdesátiletého, stále aktivního a respektovaného odborníka, velmi těší.

Že stráví celý život v energetice, na to by si Miroslav Kubín v mládí nevsadil. Táhlo ho to k umění. Narodil se v roce 1929 v Opočně, od dětství výborně maloval, zajímala ho historie a výtvarné umění. Za války nastoupil na vyšší strojní průmyslovku v Plzni, ale když ji Němci zavřeli, začal v roce 1944 pracovat jako nuceně nasazený ve fabrice na opravu leteckých motorů v Babí u Náchoda. Bylo mu šestnáct.

„Opravovali jsme tam známé stíhačky – messerschmitty a junkersy,“ vzpomíná Miroslav Kubín. Po válce si průmyslovku dodělal v Písku, vystudoval Elektrotechnickou fakultu na pražském ČVUT a později získal titul doktora technických věd a kandidáta ekonomických věd. K umění ho to však táhnout nepřestalo, a tak ještě paralelně vystudoval dějiny umění.

V roce 1953 nastoupil do Energoprojektu, který byl jedním z 27 podniků patřících ČEZ, kterému pak věnoval celou svou sedmatřicetiletou profesní kariéru. Nejdříve pracoval jako projektant a konstruktér v brněnské pobočce Energoprojektu. Pak přišla nabídka, aby vykonával projekční dozor při výstavbě Elektrárny Poříčí 2, následovala výstavba Opatovic. Když skončila, stal se ředitelem Teplárny Dvůr Králové a následně Elektrárny Poříčí 1 a poté Poříčí 2.

Že byl rozvoj energetiky za minulého režimu složitý, dokládá i tato úsměvná příhoda: „Na Poříčí jsme začali jako první vyrábět z popílku germanium, které se používá při výrobě polovodičů. To byla tenkrát strategická záležitost. Dávali jsme ho do vzorkovnic – takových skleněných trubek, které bylo nutné něčím uzavřít. Pamatuji si, jak někdo řekl: Tak tam navlíknem prezervativ. Šli jsme tedy v Trutnově do drogerie. Prodávalo tam takové mladé děvče a my se ho zeptali, jestli má 500 kusů pánských ochran. Ono okamžitě uteklo, poněvadž si myslelo, že jsme nějací úchylové. Pak jsme si to vysvětlili,“ vzpomíná s úsměvem Miroslav Kubín a dodává: „Ale na skladě neměli ani 50 kusů, tak se to muselo doobjednat.“

Miroslav Kubín patří k průkopníkům fluidního spalování v tehdejším Československu. „Na Poříčí jsme měli cyklonový kotel, což byl předchůdce dnešního fluidního kotle. Mě spalovací procesy zajímaly, a tak jsem se s tehdejším místopředsedou vlády a předsedou plánovací komise Stanislavem Rázlem dostal do Finska, kde už dva cirkulační fluidní kotle provozovali. Nechal jsem jim tam dva vzorky našeho paliva, pak jsme zajistili licenci a kotle vyrobili. Od té doby mě sledovala Státní bezpečnost, založili mi dokonce svazek pod krycím jménem Kuba.“

Za hodinu generálem

V roce 1976 se výkony velkých hnědouhelných bloků snižovaly na cca 80 % a plošně se vypínala elektřina. „Za této situace jsem byl pozván do Prahy k tehdejšímu tajemníkovi pro průmysl Milouši Jakešovi. Ten mi povídá: Chceme, abys vedl ČEZ. Na rozhodnutí máš hodinu přes oběd a za mnou sedí Husák, tak si to rozmysli pořádně! Za šedesát minut už jsem byl na příštích čtrnáct let, do roku 1990, generálem ČEZ, který měl tenkrát 56 tisíc zaměstnanců,“ vzpomíná Miroslav Kubín.

Těžištěm jeho práce v ČEZ byla zejména problematika teplárenství a elektrických zásobovacích soustav. Je autorem myšlenky zásobovat Prahu teplem z kogenerační výroby mělnické elektrárny. „Tenkrát tomu projektu nikdo nevěřil, na vzdálenost 50 kilometrů do té doby teplo nikdo nevedl. Navíc nešlo o klasický teplovod, ale o velký liniový akumulátor energie, který měl trojnásobnou izolaci. Zatímco klasický teplovod má tepelné ztráty 10 až 15 %, ten z Mělníka jen 1,8 %. Ve světovém měřítku jde o největší přenosovou kapacitu. Teprve dnes o podobném principu začínají uvažovat třeba v Drážďanech, protože akumulace energie je dnes v energetice vysoce aktuální,“ říká Miroslav Kubín.

Za dobu, kdy vedl ČEZ, se podílel na vypracování a zavedení nového systému údržby nejdříve v Elektrárnách Poříčí a později v celé firmě. Řídil výstavbu propojení čs. přenosové soustavy velmi vysokého napětí do Rakouska a Německa a výstavbu JE Dukovany. Zahájil i výstavbu Temelína. Působil v Energetické komisi Československé akademie věd a pracoval jako odborný poradce v oblasti energetického hospodářství a legislativy. Je autorem devíti knih o energetice, jejíž historii se doposud věnuje. Své celoživotní zkušenosti využil při práci v Nezávislé odborné komisi pro posouzení energetických potřeb ČR v dlouhodobém časovém horizontu (tzv. Pačesovy komise).

Jablko nepadlo daleko…

V energetických šlépějích svého otce se vydali i jeho dva synové Roman a Zdeněk. K technice je otec nutit nemusel. „Už jako malí kluci jsme s bráchou rodičům zavedli do ložnice pod postel odposlouchávací zařízení. Dostali jsme za to pár facek, ale náš raný zájem o techniku to dostatečně dokládá,“ směje se dnes třiapadesátiletý Roman, který vystudoval v bývalém Sovětském svazu v Kyjevě jadernou energetiku a v roce 1983 nastoupil do Dukovan, které se právě spouštěly. „Spouštěl jsem třetí a čtvrtý blok a během dvaceti let v elektrárně jsem byl operátorem reaktorů, vedoucím bloku a šéfem několika důležitých projektů. Nejraději vzpomínám na devítileté období v blokové dozorně,“ říká Roman Kubín. Od roku 2004 pracuje ve společnosti Alta, která do Dukovan, Temelína a slovenských jaderných bloků dodává palivo, takže ani teď to nemá k ČEZ daleko. Když se chce odreagovat, rád leze po horách. Byl už i v Himálaji, i když na žádnou osmitisícovku zatím nevylezl.

O dva roky mladší bratr Zdeněk je ČEZ stále věrný. Vystudoval energetickou strojařinu v bývalé NDR a v roce 1983 nastoupil do Elektráren Poříčí, stal se provozním ekonomem a je jím doposud. „Mou prací je plánování a hodnocení výroby elektřiny v podobě provozního rozpočtu nebo podnikatelského plánu na rok až pět let dopředu. Do provozní ekonomie dnes patří také ekologická problematika, protože CO2 se stalo významnou nákladovou složkou. „Starám se ale například i o zavádění výpočetní techniky,“ říká Zdeněk, který po otci zdědil i vztah k umění a ve volných chvílích se věnuje umělecké fotografii, zejména focení aktů.

Zdeněk má dva syny, oba studují VUT v Brně. Starší David elektroenergetiku, mladší Jan robotiku a automatizaci. Romanův šestadvacetiletý syn Petr už posílil řady zaměstnanců ČEZ, když před rokem dokončil studium jaderné energetiky na ČVUT v Praze a nastoupil na oddělení reaktorové fyziky v Temelíně. „Moc se mi tam líbí, i když zatím nemohu být úplně platným členem týmu, protože jsem ve fázi školení, biflování a přípravy na státnice,“ říká Petr.

Dědečka Miroslava Kubína to samozřejmě těší. „Vždyť to by přece ani nemohlo být možné, kdyby si k energetice nenašli cestu i mí vnuci,“ usmívá se spokojeně.

A aby u Kubínů nebylo těch energetiků ještě málo, manželky obou bratrů jsou také z oboru. Romanova žena Jana je ze Slovenska, ale poznali se při studiích v Rusku, kde také studovala provoz jaderných elektráren. I ona svou profesní kariéru začínala v Dukovanech. Též Zdeněk si z Německa nepřivezl jen vzdělání, ale i ženu Kristýnu, která vystudovala ekonomii energetiky a pracovala v Elektrárně Poříčí (dnes je v domácnosti).

Nový Temelín potřebujeme

Po roce 1989 prošel ČEZ podle názoru Miroslava Kubína několika nelehkými obdobími. I když se podařilo úspěšně zprovoznit přečerpávací vodní elektrárnu Dlouhé Stráně, odsířit uhelné elektrárny a postavit dva bloky jaderné elektrárny Temelín, z technické společnosti, která stavěla a provozovala nové elektrárny, se pomalu stala finanční instituce, ve které stávající technika sloužila k vydělávání peněz a do jejího rozvoje a obnovy se investovalo jen minimálně. Průměrná účinnost elektráren ČEZ tak začala nebezpečně zaostávat za evropským průměrem.

„Změna strategie přišla až po příchodu Martina Romana v roce 2004. Je jeho zásluhou, že ČEZ znovu začal investovat do nových technologií, obnovuje své elektrárny, úspěšně prorazil a podniká na zahraničních trzích a prosazuje úsporná opatření. Podařilo se mu vytvořit velkou a silnou společnost, se kterou dnes Evropa musí počítat,“ shodují se u jednoho stolu všechny tři energetické generace rodiny Kubínů. A ještě v jednom jsou zajedno: „Pokud si má ČEZ svou pozici udržet a být i nadále konkurenceschopný, neexistuje jiná možnost, než dostavět nové bloky Temelína.“